Majitel hotelu, Fernando, mě usazuje ke stolu, mezi hosty. Servíruje toasty, džus a kafe. Hosté odcházejí a já po sprše taky pomalu jdu. Loučím se s Fernandem a moc mu děkuju. Krajina ve vnitrozemí mi připomíná kopce v Podbeskydí. Jak mám psát, když už nevím, co jsem prožil? Už je to dost daleko. Tak jo, klíčová fakta: potkávám Terezu a jdeme spolu až do Villaviciosa. Povídáme si o domově (Terezka pochází z Uherského Brodu), o tom, že už to asi nebude stejné, až se vrátím (domů). Je nám fajn. Při průchodu městem Villaviciosa se mi zatočí hlava a skoro padám, musím se opřít o auto.
A od té chvíle se přestávám cítit dobře. Hlava se mi pořád motá, střídavě hodně a trochu, cítím únavu a takový ten nemocný zmatek a nervozitu. Nemůžu už toho toho moc ujít a nutně potřebuju něco sníst. Po delším bloudění se zastavujeme v jedné restauraci, kde nabízejí polední menu. Dostáváme lahev vína, já nějakou rýži s kousky masa (a kostí, což není vůbec příjemné). Potom ještě jedno jídlo a desert. Terezka zůstává v albergue za městem, jdu s ní a rozhoduju se den po 25 kilometrech ukončit. Další hezké místo, ten pán, který albergue s celou svojí rodinou vede, se myslím jmenuje Sergio. Místo je zase závislé na dobrovolné finanční pomoci poutníků, zase je na něm vidět spousta péče a s láskou odedřené práce. Odpočívám. Večeře je bezmasá, hustá čočkovka s domácím chlebem a domácím vínem. Všichni se dobře baví. Sergio pro mě už neměl klasické místo v posteli, spím na karimatce v kuchyni. Hlava je trošičku lepší.
Trasa: La Isla – Colugna – Priesca – Villaviciosa (26 km).
Útrata: 420,- (jídlo, cola, čokoláda).
... drobné camino 