9. 8.

098

Slunko vychází tak brzo. Ráno mi Terezka chystá snídani, srkám kávu, dáváme se do řeči. Najednou je pozdě a já musím jít na vlak. Rychle se loučíme, slibujeme si setkání. Čekám na tramvaj a Tereza mě ještě dobíhá. Sveze mě na nádraží autem. Vždyť to má při cestě. Nebráním se. Terezko, moc děkuju!

Je milý srpnový den. Jedu do Přerova, tam přesedám na autobus do Bystřice pod Hostýnem. To, co jsem si v hlavě promítal tak dlouho, se mi teď odehrává před očima – vesnice, lesy, pole, kostely, kaple a obecní úřady. Jsem doma. V Bystřici pod Hostýnem čekám na autobus, který vozí poutníky na Hostýn. Stojím v hloučku babiček a vnoučat. Zřejmě smrdím, jsem zarostlý, mám krosnu a na ní velikou mušli. Slyším, jak za mnou některé z dětí šeptá: „Proč má ten pán tu mušličku na batůžku?“ Babička mu ve spořícím režimu odpovídá: „To mají ti turisti nějací takové věci různé.“

Svatý Hostýn. Pěkné, drobounké poutní místo. Roztomilý vrcholek Hostýnských vrchů a pod ním daleký horizont polí a lesů. Kolikrát jsem tady jel vlakem, na kole; z Hostašovic, pěšky. K pozdně baroknímu kostelu vede důstojné široké kamenné schodiště. Do stupňů jsou vytesána jména dárců a dobrodinců. Po obou stranách schodiště lemuje řada dřevěných stánků a budek, kde se prodávají sirky, které jdou zapálit bez škrtátka, polystyrenová letadla v červeném papírovém obalu, dost drahé kuličkovky (na to, že byl rok 2002 a já jsem ten luger prostě mít musel), turecký med (šlehaný i tvrdý), srdce z perníku, medailky a růžence – a tak, všechno ve stínu mocných, starých listnáčů. Při mši se po očku rozhlížím, hledám známé tváře. Po přijímání na mě kývají starší manželé z Hodslavic. Jsem neklidný, všude je nějak moc vzpomínek. Děkuju tomu, o kterém mám čím dál větší pochybnosti.

Po mši si sedám na terase poutního domu, objednávám si česnečku a pivo. Buší mi srdce a chce se mi spát. Už delší dobu mě svědí ruce, teď mě začala nepříjemně škrábat i kůže na krku. Platím a děkuju za výborné jídlo. Na Hostýně ještě chvíli zůstávám, jdu k větrné elektrárně, na vyhlídku u rozhledny. Stojím, opřený o zábradlí, a hledím dolů výsekem v lese. Všechno mi tady najednou připadá… malé.

Autobus mi odjíždí před očima, scházím dolů pěšky. Je mi slabo a mám strach, jako bych měl každou chvíli omdlít. Moc se bojím. Srdce mi buší rychleji a svírá se mi hrudník. Snažím se stopovat, nakonec mě až na nádraží veze jedna paní ze Zlína. Vlak jede za hodinu, kupuju lístek a sedám si na zem před nástupiště. Snažím se alespoň na chvilku usnout, nejde to. Cestu vlakem si nepamatuju.

Ve Valašském Meziřící mám tak čtyřicet minut na přestup. Jdu do města, koupit zákusky a víno. Je mi zle, jsem zmatený a zadýchávám se. Beru šest větrníků a litr a lahev hibernalu. Pomalu se vracím na nádraží. Postupně mě přemáhá úzkost, píchá mě u srdce, mám studené ruce, potím se. Sedám si na obrubník a nevím, co s tím. Nikdy předtím jsem to nezažil. Volám si rychlou. Radím se s operátorkou, snažím se zachovat chladnou hlavu, snažím se být nad věcí. Pošlou pro mě sanitku, aby to nepodcenili, ale na devadesát procent to nic zlého nebude. V sanitce dostávám kartáč od lékařky. „Vy jste magor, pane. Víte, že jste magor?“ „Asi jo.“ „Chybí Vám pokora, já bych svého syna nepustila.“ „Já jsem cítil, že musím jít.“ „Já Vám rozumím, já Vám to přeju a závidím, ale jste magor,“ dobrácky ukončuje rozhovor ochotná paní doktorka a dotáčí mi EKG. „Nic Vám není, jste prostě jenom vyčerpaný.“

Z nemocnice odcházím po dvou hodinách a jedné kapačce. V jednotě u špitálu si kupuju dva sojové suky a jahodový džus, doplňuju cukr. Bloudím Valmezem až k benzínce u hřbitova. Deset minut stopuju, nabírá mě padesátník ve špinavém starém pracovním autě. „Pásy nejdou, tak bacha.“

Hostašovice. Míjím výletiště na Zrzávkách, betonový plácek, černě natřené lavice. Uhýbám z hlavní cesty, na louku, jdu podél lesa. Přicházím k lavičce na kopci nad naším domem. Dívám se dolů. Brácha právě otevírá bránu a odjíždí v červené Felicii. Černá fenka labradora Brita vrtí ocasem a neklidně přešlapuje. Rodiče nikde nevidím. Všechno je tak, jak bylo. Bohudík. Scházím o kousek níž, půjdu oklikou. Chvíli stojím u obrázku panny Marie na mýtince v hájku. Pak pokračuju uličkou až k hlavní cestě. Zastavuju se u plotu našeho pole. Mamka s taťkou sedí na pohovce pod přístřeškem a odpočívají. Nepoznávají mě.

Jdu pomalu za nimi. Mamka zaostřuje a vydechne: „Lidi drazí, vždyť to je Vojtík!“ Vítáme se, objímáme, naši ze sebe nemůžou setřepat šok a překvapení. V rychlosti jim ukazuju credencial, certifikát, předávám dárky. Jdeme společně domů. Jenom – ještě jednou mířím k obrázku. Ke svatému Jakubovi, který stojí na rozcestí. Fotím se s ním, po bezmála čtyřech měsících. Tehdy jsem se fotil plný pochyb, pět minut před odjezdem na vlak do Prahy, den před začátkem poutě.

Doma vyprávím o návratu, o Portu, o posledních dnech (měl jsem vypnutý telefon) cesty. Taťka otevírá vzácnou lahev, slivovici, ročník 1989. Ta chuť se nedá popsat, je lahodná, silná a jemná zároveň. A voní, měkce. Bratr do poslední chvíle nic netuší. Překvapuju jej ve dveřích. Dlouho se objímáme. Naši měli v plánu jít do Jasenice na pizzu. Jdu taky, mám strašný hlad. Setkávám se s bratranci, s kamarády. Večer sedáme do auta a jedeme navštívit mé sestry a jejich rodiny. Je nám tak moc hezky.

Je nám lehko.

Foto

8. 8.

088

Budík zvoní v pět patnáct, rychle ho vypínám, nechci vzbudit Leni, která spí ve vedlejším pokoji. Snažím se potichu pobalit a odejít. Otáčím se a přemýšlím, snad mám všechno. Leni se budí, volá na mě. Loučíme se a děkujem si za krásný den.

Opouštím tichou zahradu ve dvoře, vcházím do prázdného města. Pod lampou u křižovatky odkládám svoje pestrobarevné běžecké boty a gumové nazouváky. Mam trochu obavy z velikosti zavazadla, už to zvládnu dojít bez nich. Nejakou dobu mi trvá, než najdu vstup do metra. Je jednoduché, účelné, prostě zařízené. Zastavuje mě skupinka holek, ptaji se na camino – zrovna vycházejí.

Metro mě pohodlně dopravuje až na letiště. Sedím na zastávce a ještě naposledy kontroluju krosnu. Snad to bude v pohodě. Je. Ještě jedné věci se bojím – jsem komplet zarostlý a k tomu člověku na občance mám daleko. Nikoho to nezajímá. Procházím kontrolou, sedám si a čekám.

V letadle to zase zoufale nechci pokazit. To odpíchnutí od země mi přijde tak důležité, že si zaslouží důstojný soundtrack. Těsně před startem jsem konečně spokojený s výběrem. Hukot trysek prokládám skladbou Living in Awe od skupiny Cloud Cult. Je pekelný rachot a najednou ticho. A nebe.

V Paříži píšu deník, mám co dohánět. Piju kafe a je mi dobře, mám letiště moc rád. Jsou trochu jako ZOO. Sedím u zavřené brány, čekám, po očku sleduju lidi, jak chodí kouřit ven, do takové malé ohrádky. Taky bych si dal cigaretu, ale nějak nemám sílu kohokoli oslovovat, prosit. Nasedáme do letadla. Slyším češtinu. Nádech, výdech, jsme ve vzduchu. To, co letadlo zvládne za tři hodiny, jsme s Víťou šli přes čtvrt roku. Je to zvláštní pocit. Chce se mi spát.

Po přistání v Praze mi přeběhne mráz po zádech. Jsem doma a nikdo o tom neví. Nikomu jsem neřekl, že přiletím tak brzo. Míša, rodiče, všichni počítají s tím, že se vracím až příští týden. Upřímně, užívám si to. Z letiště jedu autobusem do Dejvic. Už se nemůžu dočkat, až si dám u Veverků kachnu a Plzeň. Nemám štěstí. Kachnu odpoledne nedělají. Listuju jídelním lístkem, spokojím se s něčím lehčím, bez masa. Když nacházím stranu “Lehce zdravě pro slečinky,” dopíjím Plzeň a rychle odcházím. No jo, jsem zpátky “u nás.” Nakonec si za západoevropskou cenu dopřávám kachnu U Balbínů. Kupuju si na doma zelenou sypanou Senchu a Pu-erh, stavuju se v trafice pro Respekt. A pak mám čas, tak bezcílně bloudím po Václaváku.

I cesta vlakem do Olomouce je moc fajn. Hltám stránky časopisu, před Zábřehem mám dočteno. Terezka na mě čeká na parkovišti před nádražím. Veze mě domů autem, cestou jí vyprávím o zbytku mé cesty. Ona se mi mezi řečí s úsměvem zmiňuje, že přemýšlela, jak mi usnadnit návrat do moravského prostředí. Vítá mě doma, na stole čekají jednohubky, víno, chlebíčky a v kuchyni pak i hřeb večera, úžasné ovocné knedlíky s tvarohem. A slivovica. Tak o takovém přivítání se mi ani nezdálo. Terezko, děkuju!

Foto

7. 8.

078

Vstávám po šesté, před půl osmou mi jede vlak, chci mít trochu rezervu. Procházím prázdnými ulicemi, potkávám jediného poutníka a několik unavených lidí, vracejících se domů z hospody. Jdu kolem katedrály, není to veliká zacházka. Spící náměstí, lešení, vysoké věže. Stojím uprostřed, na kameni s vydlabanou mušlí, a přeju si, abych to nebylo naposledy.

Pak jdu a přemáhám se, abych se neohlížel. Ve vlaku sedím u okna, sleduju krajinu. Přestup ve Vigu zvládám, taxi nakonec nepotřebuju, nádraží od sebe nejsou zas tak daleko. Druhý vlak už ke portugalský, trošku mimo dobu, trošku romantický. Jedeme střídavě ve vnitrozemí a po pobřeží, cesta rychle ubíhá, dívám se okolo. Slunce svítá a přes rovinatou krajinu se táhnou pruhy měkkých stínů. Je jasno.

Pravou nohu jsem tentokrát zazdil, proto pověrčivě opouštím alespoň budovu nádraží. První dojem z Porta je filmová, sytě barevná, HDR vystřihovánka. Špinavě krásné průhledy do tříštících se bloků, jiné než na severu Španělska – tady je kal už jakoby dlouho usazený – skoro zdravý důkaz atmosféry. Modré kachle s příběhem o tom, co kdysi bylo a už je to pryč. O cestách po moři, o láskách a o té jedné, trochu hořké, té k Portugalsku. Příběhů je tolik, že se na stěny nádražní budovy nevejdou. Pokračují a končí na fasádách kostelů.

Vycházím z turistického centra (kde jsem se moc nedozvěděl, jen mi přibyly dva tři must see kroužky na mapě města) a oslovuje mě holka v mém věku. Ptá se, jestli u sebe nemám mapu. Ukazuju plánek, dáváme se do řeči. Leni mi vypráví svůj příběh. Studuje architekturu ve Vídni, te v létě dostala chuť odjet někam na jih. Nějakou dobu pracovala v hostelu na jihu Portugalska, kde před pár týdny skončila. Než jí začne škola, plánuje cestovat dál. Dáváme si kafe a lehký oběd, procházíme Portem. Probíráme život, dětství, plány. Je modrá obloha, mraky neexistují. Scházíme k řece, nad námi se tyčí dechberoucí dvojúrovňový most, převádí nás na druhý břeh řeky Douro. Kupujeme portské víno z vinařství Kopke. Sedíme na břehu řeky. V lahvi ubývá, pokukuju po mladých Portugalcích, kteří skáčou salta z mola. Dopíjíme. Skáču taky. Ne úplně ladnou šipku.

Celé odpoledne a podvečer bloudíme městem. Vcházíme do jednoho z glazovaných kostelů, probíhá mše, může být těsně před evangeliem. Posloucháme zpěvnou portugalštinu, rozhlížím se po černých dřevěných soškách, po všem tom zlatě, dýcháme zase trochu jinou kostelní vůni. Potom tiše odcházíme. Slunko zapadá velice dlouho, jakoby zamrzlo těsně nad obzorem. Leni přebývá u kamaráda, který je kamarád kamaráda. Také architekt. Zítra odevzdává projekt, tak je celý víkend zavřený v přízemním bytě. Jdeme se ho zeptat, kam jít večeřet – už tu žije rok. Procházíme do tiché, pečlivě udržované zahrady ve vnitrobloku. Leni nás seznamuje, kamarád je tichý, měří a zvažuje každé slovo. Ukazuje mi hotové vizualizace projektu. Pořád ještě nemám kde spát. Riskuju to a na plnou hubu se ptám, jestli můžu přespat pod střechou, na dvorku. Není nadšený, ale zve mě dovnitř, můžu přenocovat v obýváku.

Je tma, vracíme se z večeře, dali jsme si salát a bílé víno. Místo v restauraci se nám podařilo sehnat až po hodině bloudění a čekání. Venku bylo tolik lidí. Chvíli jsme zkoušeli shánět stůl, chvíli jsme jen tak seděli na chodníku. Zaslechli jsme sousedskou hádku, viděli jsme kočku přelézat z balkonu na balkon, chytali jsme padající klíče, pozorovali, jak nás ze čtvrtého patra pozoruje kouřící důchodkyně. Leni spí v ložnici, já usínám v obýváku na koberci.

Foto

6. 8.

068

Tak dneska naposledy. Vstávám v sedm, nechce se mi, oblékám se, nahazuju na záda batoh a potichu odcházím. Je zima, slunko právě vyšlo. Šlapu na skalnatý hřeben, dlouhé narůžovělé stíny větrných elektráren padají do údolí a rozplývají se na hladině řeky Xallas. Příbývá poutníků. Slyším hlavně španělštinu a angličtinu. Z jejich hlasu a tempa čtu lehkost. Tíha minulosti, očekávání a tajemství, která provázela posledních několik kilometrů před Santiagem, je pryč. Jde se na konec světa.

Krajina se od Santiaga postupně mění. Je méně a méně osídlená, je prázdnější, méně živá. Kopcovitý terén z hlíny a písku, bez zeleně. Blízko rozcestníku na Muxii a Fisterru stojí nové informační centrum, snídám tam a zapisuju se do návštěvní knihy. Samotný rozcestník je nenápadný. Patník se dvěma mušlemi. Trochu mě děsí, že na Fisterru zbývá ještě bezmála dvacet devět kilometrů. Začíná být nesnesitelné horko.

Městečko Cee procházím s jednou krátkou pauzou na svačinu, v pekárně si zase kupuju nějaký sladký nesmysl a je mi pak ze sebe smutno. Město samotné se zdá omšelé a poloprázdné. Až na jeho samotném konci se něco děje, na malém náměstí blízko pláže lidé cosi slaví, střílí se z děla, pochoduje se. Opět u moře, konečně!

Do očí mě štípe slaný pot, začíná mě bolet hlava a postupně i každý sval na těle. V dálce vidím Fisterru. Připadá mi nekonečně daleko. Je čtyřicet stupňů a obloha je dokonale modrá. Překonávám jeden z posledních kopců, procházím ještě jedním eukalyptovým lesem, sestupuju k pláži, která se k Fisteře stáčí jako kosa. Nechávám si u plavčíka batoh, běžím do vody. Je ledová. Je tak studená, že mi tuhnou nohy a dělá mi problém jít dál od břehu. Klečím a odvážím se ponořit jen po krk. Točí se mi hlava a z nosu mi začíná proudem téct krev. Bojím se a opatrně vstávám a otáčím se, jdu z vody.

Poslední tři kilometry. Je mi špatně, chce se mi zvracet a točí se mi hlava. Co pár metrů se zastavuju, piju vodu a odpočívám. Jsem vyřízený. Fisterra je kouzelná, ale nemám na ni náladu. Se sklopenou hlavou hledám nejbližší obchod, doplňuju vodu a cukry. Zastavuju se v infocentru, dostávám certifikát z konce světa. K majáku zbývají dva kilometry. Zdechnu. Každý metr bolí. Střídavě nadávám a směju se sám sobě. Trvá to věčnost. Oceán je dechberoucí, ale to je mi úplně fuk.

Jsem na konci světa. V nohách mám tři tisíce kilometrů. Na západ už to nejde, došel jsem na okraj Evropy. Přede mnou začíná jiný svět, inkoustově modrý. Před majákem, kde je možné za pár kaček dostat do kredenciálu poslední razítko, je parkoviště plné aut. Skupinky lidí se fotí u kilometrovníku s mušlí a třemi nulami. Nechávám se taky vyfotit. V rychlosti proběhnu výstavu v majáku, zaplatím za razítko a scházím po sklanatém srázu o něco blíž k vodě. Všude kolem jsou hromádky ohořelého oblečení a bot, popel, kruhy spálené trávy. Když poutník dojde až sem, mohl by spálit ponožky. Já je ještě potřebuju, tak alespoň slavnostně odhazuju hole ze Santiaga. Kdybych šel znovu, pořídil bych si jedny hned na začátku, fakt pomohly. Chvíli sedím, nervózní a unavený, a snažím se uklidnit a uvědomit si, kde jsem a jak jsem se tam dostal. Nejde to, tak to vzdávám, otáčím se, stopuju auto a prosím o odvoz do města. Z okna starého Fiatu se ohlížím za mizejícími vlnami.

Sedím na chodníku a čekám na autobus zpátky do Santiaga. Cestou zpět jsem přilepený na okně a pozoruju pobřeží a daleký horizont. Domlouvám si albergue za sedmnáct na noc, nejlevnější v centru.

Láká mě vidina posledního večera na Praza do Obradoiro. Za chůze skoro usínám, tak jdu alespoň na malou chvíli. U katedrály je plno lidí, posedávají na schodech, poslouchají – hraje orchestr. Kupuju jízdenku do Porta. Otáčím se a mířím do albergue. Za 17 € mám ustláno na přistýlce. Naposledy rozbaluju sadu sterilního povlečení a prostěradla, povlékám lehátko. Nemůžu usnout, bezohlední poutníci si vedle mě povídají dlouho do noci.

 

Trasa: A Ponte Olveira – Cee – Corcubión – Escaselas – Fisterra (38,5 km).

Útrata: 1692,- (lístek Finisterra – Santiago, jízdenka Santiago – Porto, oběd, večeře).

Foto

5. 8.

058

Šest deset. Potichu balím spacák a karimatku, po špičkách odcházím. Není mi úplně dobře, jsem dost unavený a bolí mě hlava. Proplétám se předměstím Santiaga a jdu. Je to trochu jiné, už v tom necítím pouť. Spíš výlet. Dvakrát doplňuju cukry plechovkou koly. Ve městě Negreira odpočívám a obědvám.

Odpoledne potkávám Konrada a Marii. Vypadá to, že přespíme ve stejné albergue. Je ještě hodně daleko. Přemáhám se a jdu, do krve. Po padesáti pěti kilometrech konečně přicházím k Ponte Olveira. Albergue je donativo, spí se v takové větší unimobuňce. Platím za výbornou večeři (velký steak). Konrad a Marie přichází asi hodinu po mně. Naposled peru v ruce, pak mluvím s Janine Duret (paní, u které jsme spali první noc ve Francii, volá mi každou neděli, zajímá ji, jak jsme na tom). Opláchnu se a okamžitě usínám. Mám toho dost.

Trasa: Santiago de Compostela – Trasmonte – Negreira – As Maronas – Corzón – A Ponte Olveira (55,3 km).

Útrata: 433,- (oběd, večeře, pití v plechovkách).

Foto

4. 8.

048

Ráno mám v mlze, vím jen, že jsem chvíli psal pohledy. Rychle do sebe hážu oběd  a jdu na hlavní mši do katedrály. Kněz přede mši prosí poutníky, aby v průběhu obřadu nechytali v kostele pokémony. Pohyb toho velikého kadidla musím oželet, rozhoupává se jenom v pátky. Po mši se setkávám s Claudií a Němkou architektkou. Právě dorazily. Slibujeme si další setkání v Praze nebo v Miláně. Při loučení si přejeme buen camino.

Píšu pohledy. Našel jsem úžasné místo, dům pro poutníky. Stylové, soudobě zařízené místo, kde můžu být třeba celý den, můžu si tu vyprat, uvařit v kuchyňce, vytisknout co potřebuju, odpočinout. Píšu u stolu pohled za pohledem. A potkávám tu kluka z Kopřivnice. Jirku. Svět je tak malý.

Při odchodu si beru dvě hole z větví, které už očividně nikdo nepotřebuje. Vyzvedávám na poště boty, posílám štos pohledů, dostávám zprávu od Nika a Sáry. Právě přicházejí. Setkáváme se a trávíme spolu večer. Potřetí a naposledy vidím průčelí katedrály zalité zapadajícím sluncem. Původní plán byl opustit Santiago už odpoledne a rozdělit cestu na Finisteru do tří dnů. Místo toho ve dvě ráno spolu s ostatními usínám schovaný v jakési obří plastice u polikliniky, opilý – s vidinou toho, že za čyři hoďky vstávám a vycházím.

Útrata: 2486,- (víno, večeře, dárky, příspěvek na pilgrim house).

Foto

3. 8.

038

Vstávám tak, abych už o půl osmé byl na autobusovém nádraží. Předávám Terezce manikůrní nůžky a skládací nůž, který jsem dostal od Míši. Bojím se, že bych je s nízkonákladovkou nepřivezl domů. Terezka se nabídla, že mi je přibalí do kufru, letí s ČSA. Loučíme se a po návratu si slibujeme setkání.

Rozhodl jsem se přijít znovu. Pomalu postupuju směrem na Praza do Obradoiro, snažím se dívat kolem sebe, všímat si maličkostí, být tu. Na jedné z křižovatek potkávám skupinu Španělů, přátel Claudie. Mám z toho radost, protože do cíle nedojdu sám. Sdílím s nimi poslední minuty jejich pouti. Je to krásné.

Dneska jsem klidnější. Znovu přicházím k hrobu svatého Jakuba, ještě jednou. Obrázek tam pořád je! Poklekám a snažím se ze sebe shodit tíhu pouti. Dívám se nepřítomně někam za zdobenou kovovou rakev. Dlouho. Otírám slzy a odcházím… lehký.

V bočních lodích katedrály stojí řada zpovědnic. Poklekám u jedné z nich a knězi z Německa šeptám, že jsem se ještě nikdy nezpovídal v angličtině. Hovoříme o cestě, o pochybnostech, o víře a nevíře. Náš rozhovor zakončuje gestem, prosí mě, abych ho následoval. Zastavuje se u bočního portálu a prstem ukazuje na jeden z kamenných reliéfů. Zobrazuje kráčejícího Adama. Vedle něj jde Bůh. Jsou stejně vysocí. Adam nahý, Bůh zahalený. Adam je ve tváři zmatený, nejistý. Bůh se na něj dívá. Pravá ruka Boha spočívá na Adamově srdci. “To jsem Ti chtěl ukázat,” říká s úsměvem kněz, podává mi ruku a odchází zpovídat dál.

Jdu na anglickou mši do jedné z bočních kaplí. A pak ochutnat Tarta de Santiago. Mandlový dort, těžký, sladký, rychle se ho přejíš (ale to hodnotím s odstupem, tehdy mi moc chutnal). Potkávám Itala svůdníka, se kterým jsem se seznámil v albergue v Tapii. Polka, které se tehdy vyznával, údajně včera odjela domů. Nevadí. Sedám si a chvíli si s ním a vedle sedící Češkou povídám.

Odpoledne nakupuju pár věcí domů. A potom hledám hezké pohledy. Představa, že jich budu psát přes padesát, mě těší a děsí zároveň. Po několika hodinách přehrabování se kýčem mě zachraňuje malé knihkupectví. Vybírám šest variant jednoho pohledu. Dojem ze Santiaga na fotce v důstojně širokém bílém rámu. Dole kapitálkami COMPOSTELA. Jo.

V albergue vařím pozdní oběd, cizrnu s rajčaty a mozzarellou. Pouštím se do psaní. Nechci přijít o druhý večer na Praza do Obradoiro, a tak po deváté vycházím zpátky do centra. Ve večerce kupuju sedmičku vína a jdu naslepo. Náměstí je plné lidí. Všímám si skupinky lidí v mém věku. “Ahoj, můžu se k Vám připojit, ať nepiju sám?” “Sure.” Jsou to němečtí studenti, jeden Korejec, jeden Ind. Nikdy jsem je neviděl. Šli Primitivo. V životě by mě nenapadlo, že budu mluvit o “duchu camina”. Ale nemám pro to jinou nálepku. Nikdy jsem je neviděl. A přece jsme spolu šli. Známe se.

Útrata: 2243,- (pohlednice, jídlo, albergue, víno, Tarta de Santiago).

Foto

2. 8.

028

V noci se opakovaně budím, vždycky to tak je, když brzo vstávám. Potichu se balím. Nenabil se mi telefon, nevím proč. Snažím se zachytit nějaký pocit. Jsem ospalý a trochu neklidný. Zavírám dveře od albergue a vydávám se do noci. Opouštím osvětlenou vesnici a vcházím do lesního tunelu. Děsí mě, jak naléhavě z té vpadlé vymleté prašné stezky křičí stovkz let putování k Jakubovu hrobu. Zapínám čelovku. Bojím se, nikde nikdo. Myslím na tábory, kterých jsem se účastnil – a na to, že delší stezku odvahy jsem nikdy nezažil. Postupně se mi v hlavě objevují tváře rodičů, bratra, sester, rodiny, Michalky, přátel, všech, kteří mě prosili, abych jejich trápení a kříže složil u hrobky svatého Jakuba, všech, kteří nám na cestě tolik pomohli. Na krátkou chvilku mi před očima promítne silný výjev:

V tom nejhlubším tichu před ránem slyším po asfaltu víc a víc kroků. Ohlédnu se a za mnou najednou – beze slov, podobně unaveni jako já – jdou lidé. Zástup lidí. Všechny znám, jsou mezi nimi tetičky z Hostašovic, kamarádi, které jsem dlouho neviděl, moji rodiče, známí, učitelé, lidé, které znám od vidění. Oblečení ve větrovkách, mikinách, teplákovkách, kostelových kostýmech, džínách; tak jak je znám. Jdou se mnou a není to ani trochu divné. Ani jim to nepřipadá zvláštní – jsou na pouti, tak proč by mělo. Celé to netrvá dlouho. Není to silné a neběží z toho mráz po zádech. Jenom se to promítne a skončí. A pak se zase zesílí moje vlastní kroky. Obcházím vysoký plot letiště, čelovka skicuje obrysy nějaké červenobíle pruhované letištní konstrukce. Odbočuju od camina a jdu po osvětlené silnici. Přemýšlím nad původem jména Compostela. Dívám se nahoru a vidím dvě, tři hvězdičky. Místo pole hvězd (campus stellae) jenom malý záhonek.

Monte do Gozo leží pět kilometrů od katedrály. Je to poslední kopeček před Santiagem. Poutník z něj poprvé zahlédne věže chrámu, svého cíle. Můj mobil je vybitý a zahlédnout něco tak důležitého bez možnosti to natočit nebo vyfotit mě dělá dost nervózním. V rozsáhlém a téměř pustém areálu obří lágrovité albergue hledám život a elektrickou energii. Jediný otevřený přízemní pavilon slouží jako donativo ubytovna. Dost nešikovně se snažím domlouvat s ochrankou, že si zajdu jenom na chvíli dobít telefon a posnídat. Nějaký španěl zaslechne můj rozhovor a radí mi, abych mu prostě vůbec nic neříkal a normálně vešel. Tak jo. Ten samý kluk mi říká, že mám špatný nabíjecí kabel a že mi půjčí svůj. Tak jo. Sedím asi hodinu v kuchyni nebo jídelně ve společnosti snídajících skupin poutníků.

Santiago. Fotím se s cedulemi a tak. Dostávám první zprávy s gratulacemi. Očekávání druhých a mě samotného na mě nikdy nedolehlo tolik, jako to dopoledne. Snažím se v sobě vyhrabat ten důstojný závěr pouti, tu čirou radost, tu krásnou katarzi, jsem nasraný a nervózní a nemění se to. Posledních sto metrů. Průchodem na náměstí Praza do Obradoiro a po chodníčku do jeho středu, k obdélníkové pamětní desce s reliéfem mušle, do které v noci trošku napršelo.

Konec. Konec, zvládl jsem to. Ihned to zlehčuju a nejsem schopný uznat, že se mi zrovna povedlo něco, co už možná nikdy víc nedám. Že jsem pěšky přešel Evropu. Jdu se podívat do františkánského kláštera, na recepci v jeho hotelové části mi říkají, že zrovna dneska otevírají albergue a že mám čekat v deset hodin u brány kostela, kde se dovím víc. Tak čekám. Volají mi účastníci tábora v Hodoňovicích a berou mě do stroje času. Čekám a je půl jedenácté, jedenáct. Nikde nikdo a já jsem unavený a prostě nasraný. Dojdu do Santiaga a ztrácím drahocenný čas čekáním na něco, co se nestane. Stojím frontu na certifikát o pouti, takzvanou Compostelu. Je to jak na úřadě, několik přepážek, where are you from, did you walk all the distance? Pořizuju i ‘personalized’ certifikát s počtem ujitých kilometrů, který jsem ale sám předem uvedl.

Three thousand. Dostávám všechno zabalené v důstojné červené roli z kartonu. Odcházím a hledám fungující ubytovnu, budu se muset vrátit trochu před město. Vyřizuju telefonáty s rodinou, přiznávám se, že nezažívám nádhernou blaženost poutníka v cíli. Ubytovna Fin del Camino je pod správou nějaké farnosti, na poměry Santiaga je levná, za 9€ na noc. Je tu čisto. Hospitalero, japonský důchodce, je výřečný a ptá se, kolik nocí zůstanu. Sprchuju se a vyrážím na nákup. Potkávám Oskara a Zuzu, budou spát ve stejné albergue. Po dlouhé rozvaze si pořizuju lighting kabel za 27€. A pak si, blbec, kupuju los za 5€. Po vyhození losu do koše se přesouvám do food courtu, kde si v americké restauraci objednávám burger a salát. A pak je mi to celé moc líto. Oskar se Zuzou jdou na mši v 19:30, domlouváme se, že se sejdeme a půjdeme společně. Já procházím museum poutnictví a na mši to těžko stíhám a jsem pořád naštvaný, nejvíc na sebe a na to, že to v Santiagu nedokážu důstojně prožít.

Na mši nejdu. Držím v ruce obrázek Bruna Kohlera, Herbertova bratra. ‘Vojtěchu. Co se stalo, je v pohodě. Udělej teď alespoň jednu věc pořádně.’ Zařazuju se do fronty k apoštolovu hrobu na boku kostela. Stoupám za oltář, dotýkám se zlaté busty svatého Jakuba. A sestupuju dolů, do krypty. Před hrobem nikde nic, žádný obrázek. Bojím se ho tam položit. Ale musím a odhodlávám se. Jsem nervózní. Ani to se nepovedlo podle očekávání. Očekávání je hloupé. Při zapadajícím slunku piju kafe na terase hotelu Parador. A potom piju víno s Terezkou, Zuzou a Oskarem. Je moc fajn, že jsem Terezku ještě sthil, rád ji znovu potkávám. Jsem trošku klidnější, na té teplé dlažbě, při posledních odrazech pomerančového světla na průčelí katedrály, někdy ve dvacet jedna třicet.

Trasa: O Pedrouzo – Monte do Gozo – Santiago de Compostela (19,4 km).

Útrata: 1824,- (jídlo, kabel k iPhonu, los, ubytování, kafe, Compostela).

Foto

1. 8.

018

Vstávám ještě za tmy, po šesté hodině. Nějak mě mrzí, že jsem tak brzo nevycházel i dříve. Zdaleka nejsem sám, většina poutníků vychází brzo. Snažím se nevzbudit ty, kteří ještě spí. Rajský dvůr kláštera je tichý a temný, poznávám jenom namodralé obrysy. Vycházím majestátnými vraty a opouštím jedno z nejkouzelnějších míst, které jsem cestou navštívil.

Před klášterem potkávám Poláka a Polku, Zuźu a Oskara. Viděli jsme se už dřív, ve Vilalba. Taky jdou nezvykle brzy, mají v plánu dojít do městečka Arzúa (kde se Camino del Norte napojí na Camino Francés), a chtějí tam být po poledni, aby měli jistou postel v levnějších albergue. Jdeme spolu a dáváme se do řeči. Je jim oběma okolo devatenácti, dvaceti, právě začali studovat vysokou školu ve Varšavě. Učíme se polsky a česky. Angličtinou si jenom občas zlehka pomůžeme. Oba nezdravě šetří každou korunu. Jedí prakticky jenom levné paštiky a čas od času sýr, na svačinu pak sladké prefabrikované croissanty.

Den vesele plyne. Zuźa s Oskarem neví, jak se rozhodnout. Říkám jim, že bych chtěl zítra dorazit do Santiaga (oni tam chtějí dorazit pozítří), a proto budu pokračovat až do O Pedrouzo. Vzhledem k tomu, že chtějí před návratem do Polska strávit týden v Portugalsku u moře, Zuźa láká Oskara, abychom pokračovali společně, přinese jim to další den na pláži. Oskar na to kývl, jdeme dál.

Pokračujeme alternativní trasou, která není tak hezká. Rovná asfaltová cesta krájí lány lesa, deset, patnáct kilometrů nic, jen průmyslově vysazené stromy. Na konci nezáživného úseku si slibujeme pinkik. Nějaká holčička u domu prodává náramky a mušle, prosím ji o vodu. Poláci mi vyprávějí o Częstochowej. O tom, jak každý rok putují s kytarami za černou madonou na Jasnou Horu.

Okolo jedné hodiny se napojujeme na Camino Francés. Mrazí mě v zádech. Camino del Norte končí. Bylo bohaté a krásné. Profil cesty se mění, kráčíme starobylou trasou, miliony poutníků vyšlapaly stezku tak, až se zabořila do země a vytvořila koryto. Kolem dokola ji ovinuly stromy a ze stezky se stala uhrančivá, tichá chodba.

Měli jsme jinou představu, nepotkáváme nějak výrazně víc poutníků. Několikrát odpočíváme, pro Zuźu i Oskara je to dlouhý den. I pro mě je to náročné. K večeru konečně vcházíme do O Pedrouzo. V albergue nás je rozhodně vysoko přes stovku. Zuźa s Oskarem vaří, budeme mít špagety. Na mě nějak doléhá tíseň a smutek, že už to všecko brzo skončí. Beru pár drobných na pivo, Credencial a jdu si sednout ven. Příznačně sahám po nějakém poutnickém pivu, přímo… ze Santiaga? Už si to nevybavím. Sedím na lavičce před jednotou, která právě zavírá. Dlouze listuju Credencialem. A pláču.

Trasa: Sobrado dos Monxes – A Igrexa – Corredoiras – Villanova – Boimorto – O Pedrouzo (37,5 km).

Útrata: 462,- (jídlo, albergue).

Foto

31. 7.

317

Budíme se snad ve čtyři třicet, před pátou vyrážíme. Od německé architektky si půjčuju čelovku – svoji, kterou mi věnoval brácha, jsem zatím ani jednou nepoužil a už se mi stačila vybít. Je ticho, tma, není zima. Jdeme svižně. Rozumíme si. Vedeme krásný rozhovor o tom, co považujeme za důležité. Jednou scházíme z cesty, někam do pole. Rozednívá se před sedmou, to už máme třetinu dne za sebou. Snídáme na autobusové zastávce. Procházíme pustou krajinou, bez domů, lidí. V mělkém příkopu téměř zakopávám o malou zmiji.

Dochází nás Španěl, zná se s Claudií, pokračuje s námí. V devět ráno přicházíme do malé osady, kde právě otevírají bar. Chvíli odpočíváme, osvěžujeme se ledovou kolou. Do Sobrada přicházíme jen tak tak, mše právě začíná.

Je to nádherné místo. Po mši jdeme společně na oběd, Španěl potom pokračuje dál, chce ujít ještě deset kilometrů. Fasáda starého klášterního kostela v Sobradu se každou hodinu mění, je bohatě plastická, slunko se stínem ji znovu a znovu překreslují. Kámen je obrostlý mechem, popínavkami, lišejníky.

Starý kamenný kostel mniši nechávají tak. Rozetovým oknem dovnitř prorůstají šlahouny popínavek, v potemnělém, šedozeleném prostoru kostela je ticho, holé stěny chrámové lodě násobí ozvěnu. Čas od času vysoko nad hlavou přeletí pták. Hukot křídel skoro trhá uši. Procházím každý kout kostela, hodně fotím, žasnu nad prolnutím umění a přírody. Oltář je odstrojený, zbyla kamenná deska. Je posraná od holubů. Mnichům to nevadí.

Večer se ptám sympatického a upovídaného cisterciáka z Anglie na místní specialitu. Vyrábí se tu klášterní kondenzované mléko. Chci ho ochutnat, ale neláká mě si za čtyři € kupovat celou sklenici (půlkilovku). Chvíli se bavíme, cisterciák si stěžuje špatnou organizaci. Pak mi do rukou vkládá čtyři € a posílá mě pro ono Dolce de Leche – s podmínkou, že mu pak řeknu, jak mi chutnalo.

Sám to nesním, tak po zbytek večera oslovuju další a další poutníky, aby mi s tím pomohli a sdělili svůj názor. Nakonec se vracím za mnichem a děkuju mu, předávám zprávu. Většině lidí to chutná, ale je to až příliš sladké. Salko. Jediní dva Maďaři, manželé, jsou zjevně proti nesnesitelné sladkosti karamelizovaného mléka odolní – jedí na posezení asi půlku sklenice.

Trasa: Seixón de Arriba – Miraz – A Cabana – Corteporcos – O Marco das Pias – A Lagoa – Sobrado dos Monxes (28 km).

Útrata: 757,- (nákup, jídlo, albergue).

Foto