30. 7.

307

Vycházím brzy ráno. Fotím dva úzké vysoké domy (na šířku jedné ložnice) na hlavní ulici města Vilalba. Jdu zase po asfaltce. Nevím proč – občas ji mám radši, než značené Camino. Se stezkou se asfalt kříží v jednom jediném bodě, na nároží je u cesty bar a kavárna. Vybíhá z ní Tindaro a volá na mě, ať se stavím, že mě zve na kávu. Na kávě potkávám Claudii (učitelku z Milána) a Němku, architektku. Dál pokračujeme společně a po půlhodině nám Tindaro bez pozdravu mizí. A už ho nikdy neuvidím. V Baamonde se zastavujeme na oběd, kupuju lahev červeného, nikdo mi s ní nechce pomoci. Claudia si kopíruje číslo taxi, ptám se proč. Chce zítra (v neděli) stihnout v Sobrado dos Monxes mši svatou. Pěšky to nestíhá, musela by vyrazit ve čtyři ráno a sama se bojí. Nabízím, že půjdu s ní. Jsme domluvení. Loučíme se. U ukazatele, který značí posledních sto kilometrů do cíle, si chvíli sedám. Na kamenném mostku dopíjím víno. Chtěl bych slavit, ale nic necítím. Nic. Jdu dál, lesem, pustinou. S Claudií a Němkou se znovu potkávám v kavárně zašité uprostřed eukalyptového lesa. Pokračujeme ještě dva, tři kilometry a putování pro dnešek ukončujeme před městem Miraz, ve sterilní, nové, docela drahé albergue.

 

Trasa: Vilalba – Baamonde – Seixón de Abaixo – Seixón de Arriba (34 km).

Útrata: 649,- (jídlo, dražší albergue, drobnosti).

Foto

Advertisements

29. 7.

297

Tindaro vyráží o něco dříve, během dopoledne se dvakrát potkáváme a chvilku jdeme spolu. Vypráví mi, že byl 35 let v armádě, u výsadkářů. A že má teď rok jenom pro sebe. Tak cestuje. Až se vrátí z camina, poletí někam do Pákistánu. Prší, ze zalesněných kopců stoupá pára. Galicie je členitá a bohatá na výhledy, připadám si tu trochu jako doma a trochu jako na Novém Zélandu. Podle průvodců mě čeká jedna z nejtěžších etap cesty, táhlé stoupání v náročném terénu. Před půldnem “v horách” odpočívám ve městečku Mondoñedo, svačím přímo v obchodě, majitel supermarketu mi po jídle nabízí ubrousek. Na náměstí stojí klášterní kostel s velmi širokým průčelím. V dešti se celý prostor náměstí, po ránu bez lidí, zdá zbytečně veliký a prázdný. Vycházím dál.

Není to tak hrozné. Jdu do mírného kopce, po asfaltu, střídavě lesem a travnatými svahy. Chci si zkrátit cestu (podle mapy je to možné) a odbočuju na strmější stezku. Vede ke starému statku. Všímá si mě veliký pes a běží ke mně. Vrčí a nevypadá přátelsky. Otáčím se a pomalu jdu zpátky. On je mi v patách, zuřivě po mně štěká. Doprovází mě zpátky na hlavní cestu – padesát, sto metrů z kopce. Potom se otáčí a otráveně odchází. Raději si hledám hůlku, cítím se s ní bezpečněji.

Posledních jedenáct kilometrů jdu rovně, po asfaltu, jako podle pravítka. Druhého srpna by se mi mohlo podařit dojít do Santiaga, tak se snažím zašetřit sílu a volím nejkratší možnou trasu. Je to zvláštní pohled – rovná linka šedé cesty se objevuje a mizí za několika kopečky, ale jde až na samý horizont. V uších mám hudbu a cesta tak naštěstí rychleji ubíhá. Albergue ve Vilalba – tmavým kamenem obkládaný třípatrový moderní dům – stojí na začátku města. Sprchuju se, píšu, vařím večeři. Tindaro přichází později, ten nešvindloval. Brzo usínám.

 

Trasa: Vilanova – Mondoñedo – Abadín – Vilalba (45 km).

Útrata: 387,- (jídlo, albergue, praní).

Foto

28. 7.

287

Z Tapie odcházíme ve více lidech, rychle se ale trhám, protože se mi nedaří s nikým začít rozhovor. Odcházím z Asturias, po velice dlouhém mostě přes zátoku vcházím do Galicie. V Ribadeu piju zelený čaj a chvíli nahrávám fotky, mírně se mění sortiment, vidím víc regionálních produktů – podobně jako v Baskicku.

Stoupám do kopce, do lesa, pryč od moře. Naposledy se otáčím, abych si ho vyfotil, než mi pohled na jeho modrou hladinu zakryjí listy eukalyptu. Zvláštní pocit. Nechce se mi do vnitrozemí, pryč od oceánu. Procházím velice hustým eukalyptovým lesem. Krajina jde nahoru dolů, je sytě zelená. Po svazích a loukách jsou tu rozeseté osady a malé, zpustlé vesničky. Na návsi jedné z nich se zastavuju, kdosi tu provozuje poutnické občerstvení, zkouším empanadu a domácí mléčnou rýži, je výborná, chutná po skořici a limetce. Chvíli se bavím s párem postarších Němců, mají toho hodně nachozené, pán se z ničeho nic zvedá, začíná zpívat a tancovat.

Pokračuji relativně monotónní krajinou až do Lourenzá. Místní albergue je plná, ale dovídám se, že můžu spát v místní tělocvičně. Jen je třeba počkat, až přijde paní, která má poutníky na starost. Využívám sprchu a pak svačím u stolu v jídelně. Přichází malý tlustý chlapík, představuje se jako Jozef z Polska. Může mu být okolo šedesátky. Je usměvavý a veselý, má chuť se bavit – já moc ne, něco hledám a potřebuju se soustředit. Vysvětluju mu, že už se tady nevejdeme, ale že můžeme spát v tělocvičně. On nechápe, balí se a chce pokračovat někam dál, do sedm kilometrů vzdálené albergue. Rukama nohama mu to rozmlouvám a nakonec rezignuje a čeká se mnou.

Do albergue nakonec přichází i Tindaro, unavený, ale v dobré náladě. A tak spolu o půl osmé vycházíme hledat sportovní halu. Cestou Polák kupuje víno, chce vzít dvě, rozmlouváme mu to. V tělocvičně si leháme na zem, Jozef nás varuje – chrápe. Těsně před devátou vycházíme do obchodu, já a Tindaro, abychom si nakoupili něco na snídani. Jozef nás dobíhá a jde taky. V obchodě bere další víno. V tělocvičně už se spí, my sedíme na plastových židličkách, vůbec si nerozumíme, přesto je nám až nepravděpodobně dobře.

 

Trasa: Tapia de Casariego – As Figueiras – Ribadeo – Vilela – Vilamartín Grande – Vilanova (Lourenzá) (41 km).

Útrata: 401,- (empanada, arroz con leche, večeře, albergue, jídlo).

Foto

27. 7.

277

Sedím na oblázkové pláži. Je tři čtvrtě na deset. Moři tluče srdce a je neklidné. Oblohu rozveselují racci, poletují sem a tam. Páchne tady hnijící shluk řas. Na skále za mnou stojí albergue. Je jako kaplička. Dneska jsem ušel čtyřicet pět kilometrů, ale nejsem nějak zvlášť unavený. Ráno jsem vyrazil předposlední, v albergue zůstal ještě ten šílený Němec. Po nějaké době mi došlo, že nemám hůl. Nechal jsem to tak, ale chvilku to mrzelo. Lluarca se mi líbila. Vyhlídka na všechny ty bílé stěny. A potom klikaté uličky v zákrutě řeky. Vypil jsem černý čaj, nakoupil svačinu v supermarketu a předtím se rozcvičil a protáhl, protože ještě nebylo devět a prodavači si teprve chystali kasy. Potkal jsem borderkolii, která vypadala… připraveně. Našel jsem si hůlku, mezitím se nechala zavřít. Ve městě Navia jsem poobědval chutný nesmažený oběd a v lékárně koupil něco na lepší zažívání. Z Navie do A Caridá vedla rovná asfaltka, široká, čas od času ji mám radši, než stezku. Hlava se mi pořád trochu motá, pořád nevím proč. Možná je to psychikou, možná je ta samota větší sousto, než jsem čekal. A Caridá – plná albergue, pouze jsem doplnil vodu a zašel jsem si na záchod. Bylo pět, do Tapie zbývalo třináct kilometrů, rozhodl jsem se pokračovat.

Za městem jsem potkal německý pár, Konrada a Marii (poprvé jsme se viděli v Castro-Urdiales), udělalo mi radost, že nepůjdu sám. Mluvili o církvi a o tom, že jsou baptisté. A o tom, že je to dobré, zatímco jiné církve nejsou tak dobré. Chtěli mi dát letáček, zamluvil jsem to. Albergue v Tapii je svojí polohou výjimečná. Rozloučení s obzorem a mořem, které zítra opustím. Koupil jsem víno, u stolu se zmizlo během půl hodiny. Jsou tu také tři Češi. Půjdu si lehnout, světlo střídají komáři.

Trasa: Almuña – Piñeira – Navia – A Caridá – Campos – Tapia de Casariego (45 km).

Útrata: 889,- (léky, oběd, jídlo, albergue).

Foto

26. 7.

726

Po společné snídani vycházíme se Steffi, Arabellou, ještě jednou Němkou a se Španělem, kterého jsme potkali před Gijónem. Zamračená obloha, občas déšť, po dlouhé době chvílemi vytahuju pončo. Ze dvou stezek si vybíráme tu, co nejde přes hory, držíme se pobřeží. Máme se dobře, mluvíme o hloupostech, dvakrát stavíme na kafe. Němka odkládá svoji dřevěnou hůlku, kterou od někoho dostala. Je rovná, pečlivě opracovaná, s vyrytým jménem. Beru si ji a vzápětí mě mrzí, že jsem hole nepoužíval i dříve. Okamžitě si zvykám, hůlka dodává rytmus. Němka, Steffi, Arabella i Španěl končí v Cadavedu, vybírám s nimi ubytování, obědvám a loučím se. Pokračuju, není mi dobře, zase se cítím nějak slabý. Počasí pořád stejné, poprchá. Praskají mi brýle, mrzí mě to a jsem vděčný, že dlouho vydržely, vyhazuju je u hotelu při cestě. Starám se, snad bude místo v albergue. Luarcá má prý dost omezenou kapacitu. Všímám si albergue lehce mimo camino, ve vesnici asi tři kilometry od Luarcá. Odbočuju a poslední hodinu jdu po asfaltce bez zatáček. V Alimerce objevuju španělskou tortillu, velikou omeletu s cibulí a brambory.

Albergue je skoro prázdná. Setkávám se s tím šíleným Italem, který včera spal na stejném místě jako já. Poznává mě a říká, že jsme tu ze včerejší party jediní.Představuje se jako Tindaro. Jde do obchodu pro večeři. Odkládám krásnou hůlku za dveře (kde ji příští ráno zapomínám – tolik ke krásné hůlce), ohřívám večeři a chystám si jídlo u stolečku před albergue. Přichází další šílenec, Němec, který se vrací ze Santiaga a údajně jde do Německa. Domů do Drážďan. Mluví páté přes deváté a protiřečí si, takže mu to mám problém věřit. Místo Credencialu má ale potrhané mapy plné razítek. A poslední pětieurovku – mrzí ho, že albergue není donativo. Tindaro se vrací a posunky se shodujeme na tom, že Němec je z nás nejšílenější. Všichni tři se fotíme venku u stolu.

Trasa: Soutu Lluiña – Nuviana – Cadavedo – Barcia – Almuña (31 km).

Útrata: 465,- (nákup, večeře, albergue).

Foto

25. 7.

725

Ráno mě v albergue zdraví Češka, holka z Rožnova. Ve spěchu snídám a Avilés opouštím před osmou. Mají tu hezkou tržnici. Pořád platí to pozvání k Paule na čaj. Procházím lesem a pár metrů ode mě vstává a utíká divoké prase. Chvilku přemýšlím nad tím, že zůstanu u stromu, na který se dá jakž takž vylézt. Vydýchávám leknutí a pokračuju. Odbočuju z trasy a přicházím do vesnice Ranón, za Paulou. Čeká mě, ukazuje mi prázdninový dům své rodiny a nikdy nepoužívaný domek pro babičku na důchod. Vaříme si dva heřmánkové čaje a pak jdeme do města na arroz con leche. Všechno se změnilo a arroz con leche nikde nemají. Tak alespoň konečně zkouším cidru a k cidře zakusujeme chleba s rajčaty a olivovým olejem. Loučíme se a slibuju Paule, že se u každého pěkného výhledu alespoň na dvě vteřiny zastavím.

Jdu opitý dál, je zataženo. Potkávám Itala původem ze Srí Lanky, má silný italský přízvuk na poslední slabiku. Je veselý a sdílný, přestaly ho bavit party party a teď dělá to, co… feels good, you know? Jdeme spolu asi hodinu. Pokračuju dál a dál, proplétám se kolem visutých zatáček dálnice, v zalesněných svazích, v úžasných scénách s betonovými pásky v hlavních rolích. V albergue je místo! Dneska má svátek svatý Jakub, hospitalier rozdává nevkusné šipky všem přítomným poutníkům. Trávím nádherný večer se Steffi, Bárou, Arabellou, tím Španělem, dvojicí Argentinců. Slunko zapadá do růžové, fialové, a do krásné měkké šedé.

 

Trasa: Avilés – Salinas – Ranón – Muros de Nalón – La Magdalena – Soto de Luiña (36 km).

Útrata: 276,- (albergue, svačina).

Foto

24. 7.

724

Paula se sbalila a téměř beze slova odešla. I don’t know what is the whole waiting thing for anyway. Přejede autobusem do Aviles a zbytek cesty do letního sídla své korejskošpanělské rodiny dojde pěšky. Dobře jsem se vyspal, až na ty komáry. Odešel jsem rychle, nechtěl jsem potkat El Morena. Někdo z ochranky kempu mi popřál šťastnou cestu. Cítil jsem se jako pochybná VIP. Prošel jsem okolo melancholické sochy matky emigranta, která trne pohledem na daleký smutný obzor. Na pláži jsem se rozcvičil, teď ten krk chci poléčit, pořád trochu zlobí. Byl problém sehnat snídani, nakonec jsem si koupil jakési sladké brýle. Matúš, Paula i několik dalších lidí mě před touto etapou varovali – obrovské množství poutníků ji údajně přejíždí autobusem – cesta vedla mezi areály oceláren a tepelných elektráren, v těžkém průmyslu. Těšil jsem se na to – byl jsem zklamaný. Zmíněný úsek cesty trval jen několik málo kilometrů, industrie se potom znovu objevila až těsně před Aviles.

Nasbíral jsem v lese dvě hrsti těch eukalyptových šišek, hezky voní, vezmu je domů. Do Aviles jsem došel po druhé hodině, ubytoval jsem se ve slušně vybavené albergue a po dlouhé době jsem si něco uvařil. Večer jsem se byl podívat na Centro Niemeyer – prostor mě zaujal, celé mi to připadalo mile cizí. Dovnitř se mi dostat nepodařilo. Přeskládal jsem si věci v batohu a vyhodil pár drobností.

 

Trasa: Gijón – Tresona – Avilés (28 km).

Útrata: 402,- (albergue, sladkosti, jídlo).

Foto

23. 7.

723

Je mi lépe, ne nějak zvlášť, ale už se mi hlava tak nemotá. Nevšímám si křižovatky a asi dva kilometry jdu Camino Primitivo. A přitom jsem se rozhodl jít Norte – už kvůli tomu, že bych se možná nikdy nepodíval na místa jako Sobrado dos Monxes. Vracím se a fotím si nenápadný patník se dvěma mušlemi. Potkávám se s Arabellou a Steffi, potom i s Paulou, nakonec se k nám (po tom, co nám utíká Paula) přidává ještě fousatý usměvavý Španěl s těžkou holí. Jdeme do Gijónu, je to do kopce, ještě tu slabost cítím. Je pod mrakem. Do Gijónu  přicházím sám, začíná se mi zase víc točit hlava. Město si nejsem schopný pořádně ani projít, dlouho hledám místo, kde se najím, bojuju s pokušením vzdát snahu o rozumný oběd a prostě se nažrat v Burger Kingu.

Nakonec jím pizzu a dostávám pivo zadarmo, protože jsem poutník. Píšu Paule a ptám se jí, kde bude spát. Odepisuje, sejdeme se za půl hodiny u infocentra. Mluvila s nějakými důchodci a jeden z nich ji trochu oplzle nabídl spaní v kempu, který vlastní. Ptala se i na mě, El Moreno (tak si ten pětaosmdesátiletý nechává říkat) otráveně přikývl. Ještě mě zastavuje nějaký upovídaný Kanaďan, Paula ho posílá pryč, tři lidi už by El Moreno nepřežil. S krátkou koupací přestávkou jdeme do kempu, El Moreno nám odemyká karavan. Ve starém zatuchlém autě jsou dvě postele, obě nechutné a nějak ulepené, v karavanu jinak není nic, jenom stožek deset let starých pornočasopisů. Tady spát nebudu. Lehám si vedle nějakých stanů blízko moře a usínám pod širým nebem.

 

Trasa: Villaviciosa – Deva – Gijon (25 km).

Útrata: 570,- (albergue, jídlo, pizza).

Foto

22. 7.

722

Budím se po šesté, za chvilku přichází Sergio a chystá snídaní, rovná na stůl balíčky s buchtami a trvanlivým sladkým pečivem, vaří vodu na čaj a na kafe. Snídáme, jak kdo vstane. Balím se, loučím a vycházím. Nohy se mi motají a cítím se hodně slabý, tak to otáčím a pro dnešek úplně vzdávám. Vracím se pomalu zpátky, bojím se, že omdlím a spadnu někam do cesty. Sergio sedí venku s posledními poutníky a já se ho ptám, jestli si tu můžu na den odpočinout. ‘Jo, dneska už budeš mít i postel,’ odpovídá klidně. Mravenčí mi v konečcích prstů, točí se mi hlava a všeobecně je mi prostě blbě. Radím se s mým bratrem a Míšinou tetou, ta si myslí, že mi chybí hořčík, bratr to vidí na skřípnutou krční páteř. Já se jenom bojím, aby to nebyla mrtvice. Ale usmát se furt můžu a ruce mi nepadají. Cvičím krk a v jedenáct jedu se Sergiem a jeho synem na nákup. Stavuju se pro hořčík, kupuju jídlo a jím nic moc oběd ve stejné hospodě jako včera.

Po dlouhé době potkávám Paulu, přichází do albergue někdy ve dvě. Prosím ji o půjčení té knížky o chůzi, Philosophy of Walking. Vyhrabe ji v batohu, předává mi ji, lehá si a spí. Já knížku čtu celé odpoledne, krom pár méně zajímavých kapitol ji za čtyři hodiny dočítám. Večer je lépe, o zábavu při večeři se stará hlučná Francesca, která o sobě říká, že je feministka, která si ve svých padesáti nemůže pomoct, protože ty chlapy prostě miluje.

 

Útrata: 1000,- (léky, albergue, jídlo, oběd).

Foto

21. 7.

721

Majitel hotelu, Fernando, mě usazuje ke stolu, mezi hosty. Servíruje toasty, džus a kafe. Hosté odcházejí a já po sprše taky pomalu jdu. Loučím se s Fernandem a moc mu děkuju. Krajina ve vnitrozemí mi připomíná kopce v Podbeskydí. Jak mám psát, když už nevím, co jsem prožil? Už je to dost daleko. Tak jo, klíčová fakta: potkávám Terezu a jdeme spolu až do Villaviciosa. Povídáme si o domově (Terezka pochází z Uherského Brodu), o tom, že už to asi nebude stejné, až se vrátím (domů). Je nám fajn. Při průchodu městem Villaviciosa se mi zatočí hlava a skoro padám, musím se opřít o auto.

A od té chvíle se přestávám cítit dobře. Hlava se mi pořád motá, střídavě hodně a trochu, cítím únavu a takový ten nemocný zmatek a nervozitu. Nemůžu už toho toho moc ujít a nutně potřebuju něco sníst. Po delším bloudění se zastavujeme v jedné restauraci, kde nabízejí polední menu. Dostáváme lahev vína, já nějakou rýži s kousky masa (a kostí, což není vůbec příjemné). Potom ještě jedno jídlo a desert. Terezka zůstává v albergue za městem, jdu s ní a rozhoduju se den po 25 kilometrech ukončit. Další hezké místo, ten pán, který albergue s celou svojí rodinou vede, se myslím jmenuje Sergio. Místo je zase závislé na dobrovolné finanční pomoci poutníků, zase je na něm vidět spousta péče a s láskou odedřené práce. Odpočívám. Večeře je bezmasá, hustá čočkovka s domácím chlebem a domácím vínem. Všichni se dobře baví. Sergio pro mě už neměl klasické místo v posteli, spím na karimatce v kuchyni. Hlava je trošičku lepší.

 

Trasa: La Isla – Colugna – Priesca – Villaviciosa (26 km).

Útrata: 420,- (jídlo, cola, čokoláda).

Foto