9. 8.

098

Slunko vychází tak brzo. Ráno mi Terezka chystá snídani, srkám kávu, dáváme se do řeči. Najednou je pozdě a já musím jít na vlak. Rychle se loučíme, slibujeme si setkání. Čekám na tramvaj a Tereza mě ještě dobíhá. Sveze mě na nádraží autem. Vždyť to má při cestě. Nebráním se. Terezko, moc děkuju!

Je milý srpnový den. Jedu do Přerova, tam přesedám na autobus do Bystřice pod Hostýnem. To, co jsem si v hlavě promítal tak dlouho, se mi teď odehrává před očima – vesnice, lesy, pole, kostely, kaple a obecní úřady. Jsem doma. V Bystřici pod Hostýnem čekám na autobus, který vozí poutníky na Hostýn. Stojím v hloučku babiček a vnoučat. Zřejmě smrdím, jsem zarostlý, mám krosnu a na ní velikou mušli. Slyším, jak za mnou některé z dětí šeptá: „Proč má ten pán tu mušličku na batůžku?“ Babička mu ve spořícím režimu odpovídá: „To mají ti turisti nějací takové věci různé.“

Svatý Hostýn. Pěkné, drobounké poutní místo. Roztomilý vrcholek Hostýnských vrchů a pod ním daleký horizont polí a lesů. Kolikrát jsem tady jel vlakem, na kole; z Hostašovic, pěšky. K pozdně baroknímu kostelu vede důstojné široké kamenné schodiště. Do stupňů jsou vytesána jména dárců a dobrodinců. Po obou stranách schodiště lemuje řada dřevěných stánků a budek, kde se prodávají sirky, které jdou zapálit bez škrtátka, polystyrenová letadla v červeném papírovém obalu, dost drahé kuličkovky (na to, že byl rok 2002 a já jsem ten luger prostě mít musel), turecký med (šlehaný i tvrdý), srdce z perníku, medailky a růžence – a tak, všechno ve stínu mocných, starých listnáčů. Při mši se po očku rozhlížím, hledám známé tváře. Po přijímání na mě kývají starší manželé z Hodslavic. Jsem neklidný, všude je nějak moc vzpomínek. Děkuju tomu, o kterém mám čím dál větší pochybnosti.

Po mši si sedám na terase poutního domu, objednávám si česnečku a pivo. Buší mi srdce a chce se mi spát. Už delší dobu mě svědí ruce, teď mě začala nepříjemně škrábat i kůže na krku. Platím a děkuju za výborné jídlo. Na Hostýně ještě chvíli zůstávám, jdu k větrné elektrárně, na vyhlídku u rozhledny. Stojím, opřený o zábradlí, a hledím dolů výsekem v lese. Všechno mi tady najednou připadá… malé.

Autobus mi odjíždí před očima, scházím dolů pěšky. Je mi slabo a mám strach, jako bych měl každou chvíli omdlít. Moc se bojím. Srdce mi buší rychleji a svírá se mi hrudník. Snažím se stopovat, nakonec mě až na nádraží veze jedna paní ze Zlína. Vlak jede za hodinu, kupuju lístek a sedám si na zem před nástupiště. Snažím se alespoň na chvilku usnout, nejde to. Cestu vlakem si nepamatuju.

Ve Valašském Meziřící mám tak čtyřicet minut na přestup. Jdu do města, koupit zákusky a víno. Je mi zle, jsem zmatený a zadýchávám se. Beru šest větrníků a litr a lahev hibernalu. Pomalu se vracím na nádraží. Postupně mě přemáhá úzkost, píchá mě u srdce, mám studené ruce, potím se. Sedám si na obrubník a nevím, co s tím. Nikdy předtím jsem to nezažil. Volám si rychlou. Radím se s operátorkou, snažím se zachovat chladnou hlavu, snažím se být nad věcí. Pošlou pro mě sanitku, aby to nepodcenili, ale na devadesát procent to nic zlého nebude. V sanitce dostávám kartáč od lékařky. „Vy jste magor, pane. Víte, že jste magor?“ „Asi jo.“ „Chybí Vám pokora, já bych svého syna nepustila.“ „Já jsem cítil, že musím jít.“ „Já Vám rozumím, já Vám to přeju a závidím, ale jste magor,“ dobrácky ukončuje rozhovor ochotná paní doktorka a dotáčí mi EKG. „Nic Vám není, jste prostě jenom vyčerpaný.“

Z nemocnice odcházím po dvou hodinách a jedné kapačce. V jednotě u špitálu si kupuju dva sojové suky a jahodový džus, doplňuju cukr. Bloudím Valmezem až k benzínce u hřbitova. Deset minut stopuju, nabírá mě padesátník ve špinavém starém pracovním autě. „Pásy nejdou, tak bacha.“

Hostašovice. Míjím výletiště na Zrzávkách, betonový plácek, černě natřené lavice. Uhýbám z hlavní cesty, na louku, jdu podél lesa. Přicházím k lavičce na kopci nad naším domem. Dívám se dolů. Brácha právě otevírá bránu a odjíždí v červené Felicii. Černá fenka labradora Brita vrtí ocasem a neklidně přešlapuje. Rodiče nikde nevidím. Všechno je tak, jak bylo. Bohudík. Scházím o kousek níž, půjdu oklikou. Chvíli stojím u obrázku panny Marie na mýtince v hájku. Pak pokračuju uličkou až k hlavní cestě. Zastavuju se u plotu našeho pole. Mamka s taťkou sedí na pohovce pod přístřeškem a odpočívají. Nepoznávají mě.

Jdu pomalu za nimi. Mamka zaostřuje a vydechne: „Lidi drazí, vždyť to je Vojtík!“ Vítáme se, objímáme, naši ze sebe nemůžou setřepat šok a překvapení. V rychlosti jim ukazuju credencial, certifikát, předávám dárky. Jdeme společně domů. Jenom – ještě jednou mířím k obrázku. Ke svatému Jakubovi, který stojí na rozcestí. Fotím se s ním, po bezmála čtyřech měsících. Tehdy jsem se fotil plný pochyb, pět minut před odjezdem na vlak do Prahy, den před začátkem poutě.

Doma vyprávím o návratu, o Portu, o posledních dnech (měl jsem vypnutý telefon) cesty. Taťka otevírá vzácnou lahev, slivovici, ročník 1989. Ta chuť se nedá popsat, je lahodná, silná a jemná zároveň. A voní, měkce. Bratr do poslední chvíle nic netuší. Překvapuju jej ve dveřích. Dlouho se objímáme. Naši měli v plánu jít do Jasenice na pizzu. Jdu taky, mám strašný hlad. Setkávám se s bratranci, s kamarády. Večer sedáme do auta a jedeme navštívit mé sestry a jejich rodiny. Je nám tak moc hezky.

Je nám lehko.

Foto

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s