8. 8.

088

Budík zvoní v pět patnáct, rychle ho vypínám, nechci vzbudit Leni, která spí ve vedlejším pokoji. Snažím se potichu pobalit a odejít. Otáčím se a přemýšlím, snad mám všechno. Leni se budí, volá na mě. Loučíme se a děkujem si za krásný den.

Opouštím tichou zahradu ve dvoře, vcházím do prázdného města. Pod lampou u křižovatky odkládám svoje pestrobarevné běžecké boty a gumové nazouváky. Mam trochu obavy z velikosti zavazadla, už to zvládnu dojít bez nich. Nejakou dobu mi trvá, než najdu vstup do metra. Je jednoduché, účelné, prostě zařízené. Zastavuje mě skupinka holek, ptaji se na camino – zrovna vycházejí.

Metro mě pohodlně dopravuje až na letiště. Sedím na zastávce a ještě naposledy kontroluju krosnu. Snad to bude v pohodě. Je. Ještě jedné věci se bojím – jsem komplet zarostlý a k tomu člověku na občance mám daleko. Nikoho to nezajímá. Procházím kontrolou, sedám si a čekám.

V letadle to zase zoufale nechci pokazit. To odpíchnutí od země mi přijde tak důležité, že si zaslouží důstojný soundtrack. Těsně před startem jsem konečně spokojený s výběrem. Hukot trysek prokládám skladbou Living in Awe od skupiny Cloud Cult. Je pekelný rachot a najednou ticho. A nebe.

V Paříži píšu deník, mám co dohánět. Piju kafe a je mi dobře, mám letiště moc rád. Jsou trochu jako ZOO. Sedím u zavřené brány, čekám, po očku sleduju lidi, jak chodí kouřit ven, do takové malé ohrádky. Taky bych si dal cigaretu, ale nějak nemám sílu kohokoli oslovovat, prosit. Nasedáme do letadla. Slyším češtinu. Nádech, výdech, jsme ve vzduchu. To, co letadlo zvládne za tři hodiny, jsme s Víťou šli přes čtvrt roku. Je to zvláštní pocit. Chce se mi spát.

Po přistání v Praze mi přeběhne mráz po zádech. Jsem doma a nikdo o tom neví. Nikomu jsem neřekl, že přiletím tak brzo. Míša, rodiče, všichni počítají s tím, že se vracím až příští týden. Upřímně, užívám si to. Z letiště jedu autobusem do Dejvic. Už se nemůžu dočkat, až si dám u Veverků kachnu a Plzeň. Nemám štěstí. Kachnu odpoledne nedělají. Listuju jídelním lístkem, spokojím se s něčím lehčím, bez masa. Když nacházím stranu “Lehce zdravě pro slečinky,” dopíjím Plzeň a rychle odcházím. No jo, jsem zpátky “u nás.” Nakonec si za západoevropskou cenu dopřávám kachnu U Balbínů. Kupuju si na doma zelenou sypanou Senchu a Pu-erh, stavuju se v trafice pro Respekt. A pak mám čas, tak bezcílně bloudím po Václaváku.

I cesta vlakem do Olomouce je moc fajn. Hltám stránky časopisu, před Zábřehem mám dočteno. Terezka na mě čeká na parkovišti před nádražím. Veze mě domů autem, cestou jí vyprávím o zbytku mé cesty. Ona se mi mezi řečí s úsměvem zmiňuje, že přemýšlela, jak mi usnadnit návrat do moravského prostředí. Vítá mě doma, na stole čekají jednohubky, víno, chlebíčky a v kuchyni pak i hřeb večera, úžasné ovocné knedlíky s tvarohem. A slivovica. Tak o takovém přivítání se mi ani nezdálo. Terezko, děkuju!

Foto

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s