7. 8.

078

Vstávám po šesté, před půl osmou mi jede vlak, chci mít trochu rezervu. Procházím prázdnými ulicemi, potkávám jediného poutníka a několik unavených lidí, vracejících se domů z hospody. Jdu kolem katedrály, není to veliká zacházka. Spící náměstí, lešení, vysoké věže. Stojím uprostřed, na kameni s vydlabanou mušlí, a přeju si, abych to nebylo naposledy.

Pak jdu a přemáhám se, abych se neohlížel. Ve vlaku sedím u okna, sleduju krajinu. Přestup ve Vigu zvládám, taxi nakonec nepotřebuju, nádraží od sebe nejsou zas tak daleko. Druhý vlak už ke portugalský, trošku mimo dobu, trošku romantický. Jedeme střídavě ve vnitrozemí a po pobřeží, cesta rychle ubíhá, dívám se okolo. Slunce svítá a přes rovinatou krajinu se táhnou pruhy měkkých stínů. Je jasno.

Pravou nohu jsem tentokrát zazdil, proto pověrčivě opouštím alespoň budovu nádraží. První dojem z Porta je filmová, sytě barevná, HDR vystřihovánka. Špinavě krásné průhledy do tříštících se bloků, jiné než na severu Španělska – tady je kal už jakoby dlouho usazený – skoro zdravý důkaz atmosféry. Modré kachle s příběhem o tom, co kdysi bylo a už je to pryč. O cestách po moři, o láskách a o té jedné, trochu hořké, té k Portugalsku. Příběhů je tolik, že se na stěny nádražní budovy nevejdou. Pokračují a končí na fasádách kostelů.

Vycházím z turistického centra (kde jsem se moc nedozvěděl, jen mi přibyly dva tři must see kroužky na mapě města) a oslovuje mě holka v mém věku. Ptá se, jestli u sebe nemám mapu. Ukazuju plánek, dáváme se do řeči. Leni mi vypráví svůj příběh. Studuje architekturu ve Vídni, te v létě dostala chuť odjet někam na jih. Nějakou dobu pracovala v hostelu na jihu Portugalska, kde před pár týdny skončila. Než jí začne škola, plánuje cestovat dál. Dáváme si kafe a lehký oběd, procházíme Portem. Probíráme život, dětství, plány. Je modrá obloha, mraky neexistují. Scházíme k řece, nad námi se tyčí dechberoucí dvojúrovňový most, převádí nás na druhý břeh řeky Douro. Kupujeme portské víno z vinařství Kopke. Sedíme na břehu řeky. V lahvi ubývá, pokukuju po mladých Portugalcích, kteří skáčou salta z mola. Dopíjíme. Skáču taky. Ne úplně ladnou šipku.

Celé odpoledne a podvečer bloudíme městem. Vcházíme do jednoho z glazovaných kostelů, probíhá mše, může být těsně před evangeliem. Posloucháme zpěvnou portugalštinu, rozhlížím se po černých dřevěných soškách, po všem tom zlatě, dýcháme zase trochu jinou kostelní vůni. Potom tiše odcházíme. Slunko zapadá velice dlouho, jakoby zamrzlo těsně nad obzorem. Leni přebývá u kamaráda, který je kamarád kamaráda. Také architekt. Zítra odevzdává projekt, tak je celý víkend zavřený v přízemním bytě. Jdeme se ho zeptat, kam jít večeřet – už tu žije rok. Procházíme do tiché, pečlivě udržované zahrady ve vnitrobloku. Leni nás seznamuje, kamarád je tichý, měří a zvažuje každé slovo. Ukazuje mi hotové vizualizace projektu. Pořád ještě nemám kde spát. Riskuju to a na plnou hubu se ptám, jestli můžu přespat pod střechou, na dvorku. Není nadšený, ale zve mě dovnitř, můžu přenocovat v obýváku.

Je tma, vracíme se z večeře, dali jsme si salát a bílé víno. Místo v restauraci se nám podařilo sehnat až po hodině bloudění a čekání. Venku bylo tolik lidí. Chvíli jsme zkoušeli shánět stůl, chvíli jsme jen tak seděli na chodníku. Zaslechli jsme sousedskou hádku, viděli jsme kočku přelézat z balkonu na balkon, chytali jsme padající klíče, pozorovali, jak nás ze čtvrtého patra pozoruje kouřící důchodkyně. Leni spí v ložnici, já usínám v obýváku na koberci.

Foto

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s