3. 8.

038

Vstávám tak, abych už o půl osmé byl na autobusovém nádraží. Předávám Terezce manikůrní nůžky a skládací nůž, který jsem dostal od Míši. Bojím se, že bych je s nízkonákladovkou nepřivezl domů. Terezka se nabídla, že mi je přibalí do kufru, letí s ČSA. Loučíme se a po návratu si slibujeme setkání.

Rozhodl jsem se přijít znovu. Pomalu postupuju směrem na Praza do Obradoiro, snažím se dívat kolem sebe, všímat si maličkostí, být tu. Na jedné z křižovatek potkávám skupinu Španělů, přátel Claudie. Mám z toho radost, protože do cíle nedojdu sám. Sdílím s nimi poslední minuty jejich pouti. Je to krásné.

Dneska jsem klidnější. Znovu přicházím k hrobu svatého Jakuba, ještě jednou. Obrázek tam pořád je! Poklekám a snažím se ze sebe shodit tíhu pouti. Dívám se nepřítomně někam za zdobenou kovovou rakev. Dlouho. Otírám slzy a odcházím… lehký.

V bočních lodích katedrály stojí řada zpovědnic. Poklekám u jedné z nich a knězi z Německa šeptám, že jsem se ještě nikdy nezpovídal v angličtině. Hovoříme o cestě, o pochybnostech, o víře a nevíře. Náš rozhovor zakončuje gestem, prosí mě, abych ho následoval. Zastavuje se u bočního portálu a prstem ukazuje na jeden z kamenných reliéfů. Zobrazuje kráčejícího Adama. Vedle něj jde Bůh. Jsou stejně vysocí. Adam nahý, Bůh zahalený. Adam je ve tváři zmatený, nejistý. Bůh se na něj dívá. Pravá ruka Boha spočívá na Adamově srdci. “To jsem Ti chtěl ukázat,” říká s úsměvem kněz, podává mi ruku a odchází zpovídat dál.

Jdu na anglickou mši do jedné z bočních kaplí. A pak ochutnat Tarta de Santiago. Mandlový dort, těžký, sladký, rychle se ho přejíš (ale to hodnotím s odstupem, tehdy mi moc chutnal). Potkávám Itala svůdníka, se kterým jsem se seznámil v albergue v Tapii. Polka, které se tehdy vyznával, údajně včera odjela domů. Nevadí. Sedám si a chvíli si s ním a vedle sedící Češkou povídám.

Odpoledne nakupuju pár věcí domů. A potom hledám hezké pohledy. Představa, že jich budu psát přes padesát, mě těší a děsí zároveň. Po několika hodinách přehrabování se kýčem mě zachraňuje malé knihkupectví. Vybírám šest variant jednoho pohledu. Dojem ze Santiaga na fotce v důstojně širokém bílém rámu. Dole kapitálkami COMPOSTELA. Jo.

V albergue vařím pozdní oběd, cizrnu s rajčaty a mozzarellou. Pouštím se do psaní. Nechci přijít o druhý večer na Praza do Obradoiro, a tak po deváté vycházím zpátky do centra. Ve večerce kupuju sedmičku vína a jdu naslepo. Náměstí je plné lidí. Všímám si skupinky lidí v mém věku. “Ahoj, můžu se k Vám připojit, ať nepiju sám?” “Sure.” Jsou to němečtí studenti, jeden Korejec, jeden Ind. Nikdy jsem je neviděl. Šli Primitivo. V životě by mě nenapadlo, že budu mluvit o “duchu camina”. Ale nemám pro to jinou nálepku. Nikdy jsem je neviděl. A přece jsme spolu šli. Známe se.

Útrata: 2243,- (pohlednice, jídlo, albergue, víno, Tarta de Santiago).

Foto

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s