1. 8.

018

Vstávám ještě za tmy, po šesté hodině. Nějak mě mrzí, že jsem tak brzo nevycházel i dříve. Zdaleka nejsem sám, většina poutníků vychází brzo. Snažím se nevzbudit ty, kteří ještě spí. Rajský dvůr kláštera je tichý a temný, poznávám jenom namodralé obrysy. Vycházím majestátnými vraty a opouštím jedno z nejkouzelnějších míst, které jsem cestou navštívil.

Před klášterem potkávám Poláka a Polku, Zuźu a Oskara. Viděli jsme se už dřív, ve Vilalba. Taky jdou nezvykle brzy, mají v plánu dojít do městečka Arzúa (kde se Camino del Norte napojí na Camino Francés), a chtějí tam být po poledni, aby měli jistou postel v levnějších albergue. Jdeme spolu a dáváme se do řeči. Je jim oběma okolo devatenácti, dvaceti, právě začali studovat vysokou školu ve Varšavě. Učíme se polsky a česky. Angličtinou si jenom občas zlehka pomůžeme. Oba nezdravě šetří každou korunu. Jedí prakticky jenom levné paštiky a čas od času sýr, na svačinu pak sladké prefabrikované croissanty.

Den vesele plyne. Zuźa s Oskarem neví, jak se rozhodnout. Říkám jim, že bych chtěl zítra dorazit do Santiaga (oni tam chtějí dorazit pozítří), a proto budu pokračovat až do O Pedrouzo. Vzhledem k tomu, že chtějí před návratem do Polska strávit týden v Portugalsku u moře, Zuźa láká Oskara, abychom pokračovali společně, přinese jim to další den na pláži. Oskar na to kývl, jdeme dál.

Pokračujeme alternativní trasou, která není tak hezká. Rovná asfaltová cesta krájí lány lesa, deset, patnáct kilometrů nic, jen průmyslově vysazené stromy. Na konci nezáživného úseku si slibujeme pinkik. Nějaká holčička u domu prodává náramky a mušle, prosím ji o vodu. Poláci mi vyprávějí o Częstochowej. O tom, jak každý rok putují s kytarami za černou madonou na Jasnou Horu.

Okolo jedné hodiny se napojujeme na Camino Francés. Mrazí mě v zádech. Camino del Norte končí. Bylo bohaté a krásné. Profil cesty se mění, kráčíme starobylou trasou, miliony poutníků vyšlapaly stezku tak, až se zabořila do země a vytvořila koryto. Kolem dokola ji ovinuly stromy a ze stezky se stala uhrančivá, tichá chodba.

Měli jsme jinou představu, nepotkáváme nějak výrazně víc poutníků. Několikrát odpočíváme, pro Zuźu i Oskara je to dlouhý den. I pro mě je to náročné. K večeru konečně vcházíme do O Pedrouzo. V albergue nás je rozhodně vysoko přes stovku. Zuźa s Oskarem vaří, budeme mít špagety. Na mě nějak doléhá tíseň a smutek, že už to všecko brzo skončí. Beru pár drobných na pivo, Credencial a jdu si sednout ven. Příznačně sahám po nějakém poutnickém pivu, přímo… ze Santiaga? Už si to nevybavím. Sedím na lavičce před jednotou, která právě zavírá. Dlouze listuju Credencialem. A pláču.

Trasa: Sobrado dos Monxes – A Igrexa – Corredoiras – Villanova – Boimorto – O Pedrouzo (37,5 km).

Útrata: 462,- (jídlo, albergue).

Foto

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s