31. 7.

317

Budíme se snad ve čtyři třicet, před pátou vyrážíme. Od německé architektky si půjčuju čelovku – svoji, kterou mi věnoval brácha, jsem zatím ani jednou nepoužil a už se mi stačila vybít. Je ticho, tma, není zima. Jdeme svižně. Rozumíme si. Vedeme krásný rozhovor o tom, co považujeme za důležité. Jednou scházíme z cesty, někam do pole. Rozednívá se před sedmou, to už máme třetinu dne za sebou. Snídáme na autobusové zastávce. Procházíme pustou krajinou, bez domů, lidí. V mělkém příkopu téměř zakopávám o malou zmiji.

Dochází nás Španěl, zná se s Claudií, pokračuje s námí. V devět ráno přicházíme do malé osady, kde právě otevírají bar. Chvíli odpočíváme, osvěžujeme se ledovou kolou. Do Sobrada přicházíme jen tak tak, mše právě začíná.

Je to nádherné místo. Po mši jdeme společně na oběd, Španěl potom pokračuje dál, chce ujít ještě deset kilometrů. Fasáda starého klášterního kostela v Sobradu se každou hodinu mění, je bohatě plastická, slunko se stínem ji znovu a znovu překreslují. Kámen je obrostlý mechem, popínavkami, lišejníky.

Starý kamenný kostel mniši nechávají tak. Rozetovým oknem dovnitř prorůstají šlahouny popínavek, v potemnělém, šedozeleném prostoru kostela je ticho, holé stěny chrámové lodě násobí ozvěnu. Čas od času vysoko nad hlavou přeletí pták. Hukot křídel skoro trhá uši. Procházím každý kout kostela, hodně fotím, žasnu nad prolnutím umění a přírody. Oltář je odstrojený, zbyla kamenná deska. Je posraná od holubů. Mnichům to nevadí.

Večer se ptám sympatického a upovídaného cisterciáka z Anglie na místní specialitu. Vyrábí se tu klášterní kondenzované mléko. Chci ho ochutnat, ale neláká mě si za čtyři € kupovat celou sklenici (půlkilovku). Chvíli se bavíme, cisterciák si stěžuje špatnou organizaci. Pak mi do rukou vkládá čtyři € a posílá mě pro ono Dolce de Leche – s podmínkou, že mu pak řeknu, jak mi chutnalo.

Sám to nesním, tak po zbytek večera oslovuju další a další poutníky, aby mi s tím pomohli a sdělili svůj názor. Nakonec se vracím za mnichem a děkuju mu, předávám zprávu. Většině lidí to chutná, ale je to až příliš sladké. Salko. Jediní dva Maďaři, manželé, jsou zjevně proti nesnesitelné sladkosti karamelizovaného mléka odolní – jedí na posezení asi půlku sklenice.

Trasa: Seixón de Arriba – Miraz – A Cabana – Corteporcos – O Marco das Pias – A Lagoa – Sobrado dos Monxes (28 km).

Útrata: 757,- (nákup, jídlo, albergue).

Foto

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s